| |
 |
|
Roku 1847 se v jedné malé
vesnici v Bavorsku narodil Johannes Link. Vyučil se koželuhem a truhlářem.
Získal bohatou praxi a mnoho zkušeností, které posloužily jako základ
budoucího konceptu výroby bicích nástrojů. Vše začalo tak, že mladý Link
založil na řece Saale ve Weißenfelsu ve východním Německu malou dílnu, kde
vyráběl jednoduché vojenské bubny a blány. Z malé dílny se díky pověstné
německé preciznosti vyvinula prosperující firma, která na sklonku století
nabízela úctyhodný sortiment bicích nástrojů a příslušenství. S takovouhle
pověstí není divu, že si Link nechal firmu roku 1907 zaregistrovat pod
značkou Sonor. Roku 1914 převzal vedení firmy syn zakladatele Otto Link, pod
jehož dynamickým vedením továrna expandovala tak, že kolem roku 1925 měla
sto čtyřicet pět zaměstnanců a stala se jedním z největších podniků svého
druhu. A to čelila dvěma světovým válkám, inflaci způsobené hospodářskou
krizí i komunistickému vyvlastnění, neboť Weißenfels spadal - vzhledem ke
své geografické pozici celkem logicky - pod správu soudruhů z NDR. Tak tedy
došlo k tomu, že hned po druhé světové válce byla firma soudruhy "převzata".
Bubny jsou však "diagnóza" v pravdě doživotní, a tak není možné se divit, že
už roku 1946 založil Otto Link (toho se východoněmecké úřady dokonce
pokusily zatknout, takže emigrace byla nevyhnutelná) spolu se svým synem
Horstem společnost novou, tentokráte na místě geograficky daleko
příhodnějším, a sice v Aue v Západním Německu.
Německá bubnová evoluce aneb "se Sonorem na vrchol"
Produkce v padesátých letech odpovídala dokonale trendům doby, souprava a la
Buddy Rich v bílé perleti by vás vyšla bratru na nějakých 1500 marek.
Příznačné je, že tehdejší rozměry nebyly uváděny v palcích, nýbrž pěkně po
našem - v centimetrech. Již v padesátých letech měla firma své propagační
hráče (chloubou byl například Roy Haynes) a zásadní slogany typu "Se Sonorem
na vrchol" byly v katalogu jak v němčině, tak angličtině. Sonor odjakživa
hodně dbal na detaily: nožičky velkého bubnu měly už tehdy kromě gumové
koncovky i vysunovatelné bodce, do velkých bubnů se instalovaly vnitřní
tlumicí mechanismy a s naprostou samozřejmostí se začínaly prosazovat
ohýbané a lité ráfky. Rovněž mechanismus struníku byl poměrně komplikovaný,
jeho osa procházela skrz korpus bubnu, podobně jako tomu bylo u světových
firem (například u anglického Premieru). Design hardwaru dlouhá léta sloužil
jako hlavní vzor pro jednu nejmenovanou tuzemskou firmu (a že jich tady
bylo).
Legenda (o) Sonoru - německá bubnová evoluce aneb "se Sonorem na vrchol"
Co se povrchových úprav týče, absolutně převládala perleť, éra lakovaných
korpusů měla teprve přijít. Na konci šedesátých let zastupovala Sonory ve
Spojených státech firma Hohner a tyto nástroje se zde těšily rostoucí
oblibě, rovněž mezi firemními hráči. Namátkou Paul Guerrero, Phil Stanger,
Ben Riley, Buddy Lowell, Rich Hoening, Frank Gant, Phil Kelly, Tommy Marken,
Fred Below, Buddy Charles, Buddy Rogers nebo Connie Kay. V šedesátých letech
se také standardizovalo logo do podoby dvou rovnoběžných protilehlých palic.
Vrchním dodavatelem blan byl americký Evans (asi od padesátých let Remo),
míry pro větší "mezinárodnost" firma začala uvádět v palcích. Jako dřevo se
používal například buk, v povrchové úpravě stále vedly nejrůznější varianty
perleti a sparklů. Firma také od počátku vyráběla i činely, na sklonku
šedesátých let to byla zejména řada Tyrko z bronzu se stříbrnými příměsemi.
Sonor vždy myslel i na začínající hráče, a tak byla třeba v té době ke koupi
souprava Swingers z bukového dřeva a s plastovými mušlemi. Katalog z roku
1975 nabízí menší exkurzi továrnou (www.sonormuseum.com/1975/1975.html) a je
to pastva pro oči. Dva basové bubny, hojně rozšířený jev - vedly k nutnosti
vyřešit uchycení hi-hatkového stojanu tak, aby jeho nohy nepřekážely. Ani to
Sonorům nečinilo větších obtíží, stejného konceptu se používá dodnes. Ačkoli
perleťové povrchy stále dominovaly, do nabídky se pomalu začíná vkrádat i
dřevo, první vlaštovkou byl rosewood. Sluší se podotknout, že na Sonory
hrály například jazzové legendy Charlie Antolini nebo Jim Chapin.
Od evoluce k revolucím:
V katalogu o čtyři roky mladším se pomalu začínalo schylovat k několika
malým revolucím: perleť byste na jeho stránkách nenašli jedinou, naopak,
přibyly metalické povrchy, pro milovníky přírodních vizáží nějaké to
lakované dříví, ale hlavně: na trh se poprvé dostaly bubny z řady Acryl, ke
kterémužto konceptu se firma nyní vrátila u top série SQ2. Ale k ní se ještě
dostaneme 0¦ Pro úplnost bych měl ještě dodat, že Sonor kromě souprav vyrábí
i kvalitní perkuse a melodické bicí nástroje jako marimby, vibrafony nebo
tympány. Každopádně už v roce 1980 byla nabídka těchto a nejrůznějších etno
nástrojů velice široká. Ale zpět k soupravám.
Opravdová revoluce přišla roku 1983 s řadou Sonorlite. Buk nahradila
devítivrstvá skandinávská bříza a Sonor se stal jednou z prvních firem,
které s jejím použitím začaly, a sklidil obrovský úspěch. Bicí této řady u
nás dodnes používá například Martin Šulc. Nejvyšší řadou té doby byla
Signature series (která se stále vyráběla z buku, podobně jako velice
populární a o něco levnější Phonic Plus) a byla slibnou předzvěstí
série Designer. O dva roky později byla nabídka rozšířena ještě o řadu
Performer s plastovými povrchy a přijatelnou cenou. S postupem času se
těžiště výrobního programu přeneslo právě na zmíněné řady Phonic a Phonic
Plus, které se dostalo několika inovací například v sérii Phonic Plus Hi-tech
s černě chromovaným hardwarem, stejně jako u řady Panther, která
navázala na již zmíněnou sérii Performer. S řadou International se Sonor
pokusil uspokojit poptávku i těch nejméně majetných hudebníků, a tak nechal
kovové součástky vyrábět na Taiwanu. Od toho po dvou letech upustil.
Rok 1990 znamenal ve výrobním programu velké změny: v řadě Hilite
se začal používat javor, navíc se rozjel koncept řady Force, který měl
saturovat méně majetné hráče. Force 1000 a 2000 se vyráběly z topolu,
3000 z břízy a Force Maple z javoru. Všechny nástroje byly vyráběny
ručně v Německu, ve stejné továrně jako "top produkce", přičemž zejména řada
3000 vykazovala všechny profesionální parametry.
Na přelomu tisíciletí:
V první polovině devadesátých let přišel Sonor s řadou S-Class, která
byla hybridem zhotoveným z šesti vrstev břízy a tří vrstev javoru. Řada
nabízela mnoho variací povrchových úprav a nový zvuk, stejně jako originální
hardware. S Classy se později vyráběly z javoru, Od roku 2007 se tato řada
nahradila řadou S-Classix, jejímž materiálem je bříza. Další průlom
přišel roku 1994 s řadou Designer, která se stala vlajkovou lodí
společnosti. Koncept spočíval v "customizaci" výroby, kdy si zákazník mohl
určit materiál a jeden ze tří typů korpusu. Špičkové povrchové úpravy a
precizní provedení hardwaru vyneslo Sonorům i prestižní cenu za design.
Kolem roku 2000 firma sonor vyplnila produkci mezi S-Class a Designer bicími
s názvem Delite jenž se vyznačují tenkostěnnými javorovými korpusy se
zpevňovacím prstencem. Takto tenké korpusy nabízí širokou škálu zvuků. Bicí
Delite tvoří jednu ze špiček produkce firmy Sonor a pro jejich úspěšnost se
výroba v neustálé inovaci zachovala až do současnosti.
V roce 2002 Sonor kapituloval a část své výroby - všechny řady Force
- přesunul do Číny. Ukázalo se, že to byl krok poměrně rozumný, neboť díky
tomu uvedl v roce 2005 na trh celojavorové a celobřezové soupravy v cenách
25-35 tisíc včetně hardwaru. I letos došlo k několika důležitým inovacím:
Designery již rok nahrazují vynikající SQ2, u nichž se stupeň "customizace"
blíží maximu, neboť si zákazník může vybrat ze tří typů dřeva (do nabídky se
opět poměrně silně vrátil buk, který má velice zajímavou fekrvenční
charakteristiku a v kombinaci s heavy provedením korpusu má obrovskou
projekci) a akrylu, zvolit z mnoha variant parametrů korpusu, to vše osadit
chromovaným, zlatým nebo černým hardwarem. Množství barevných povrchů je
obrovské, obzvláště efektní jsou různá exotická dřeva, kterých je nově
použito i u již zmíněné nové řady S Classix. U řad Force výrobce sleduje
trend v podobě mělčích korpusů a neustálého vylepšování podstatných detailů.
Je příjemné vědět, že kromě anglických Premier je na starém kontinentě
dynamická bubnová továrna proslulá pověstnou německou precizností s tradicí,
z níž těží při neustálém vývoji a o jejíž kvalitě svědčí angažmá hráčů mnoha
zvučných jmen - namátkou Jacka De Johnetta nebo Steva Smithe či rakouského
technického ekvilibristu a bubenického "hypersportovce" Thomase Langa.
---------------------------------------------------------------------------
Článek převzat z www.muzikus.cz
Autor článku : Jan Červenka |
